Po celé České republice se 6. ledna 2026 v podvečer uskutečnila čtvrtá Noc důstojnosti – pietní akce připomínající tragický příběh Doroty Šandorové a upozorňující na přetrvávající selhávání systému péče o lidi s intelektovým postižením. Do akce se zapojily desítky organizací a stovky lidí ve třinácti městech napříč Českem.
Do Prahy před ministerstvo práce a sociálních věcí na setkání přišlo okolo 150 lidí. Lidé s postižením, pracovníci sociálních služeb, pečující rodiče, zástupci neziskových organizací, komunální politici a další výrazné osobnosti zasazující se o lidská práva a také veřejnost minutou ticha a zapálením svíčky uctili památku Doroty Šandorové, kterou před pěti lety v ústavu zabil její pečovatel a jejíž smrt byla vyústěním dlouhodobého týrání a narušování důstojnosti klientů v ústavní péči.
„Společně se zde s politiky a zástupci státní správy už počtvrté zavazujeme, že nic podobného se nesmí opakovat s vědomím toho, že její smrt byla systémovým selháním nikoliv individuálním,” zdůraznil v úvodu setkání novinář a předseda spolku Děti úplňku Petr Třešňák.
Vzpomínkou a výzvou k zapálení svíčky a minutě ticha za Dorotu Šandorovou pokračoval Martin Holub.
Účastníci akce také upozornili na to, že ústavní péče nerespektuje individuální potřeby lidí s intelektovým postižením a nenaplňuje jejich právo na důstojný život, je neekonomická a požadovali větší rozvoj komunitních služeb.
Podle Terezie Hradilkové, předsedkyně pořádající organizace Jednota pro deinstitucionalizaci (JDI), jsou dnes už ústavy zastaralé, neekonomické a neefektivní. „Na rozdíl od komunitních služeb neposkytují ústavy v současné době podmínky pro důstojný život. Oddělují lidi s postižením od rodin, komunit, společnosti, neumožňují jejich sociální začlenění ani dobrou sociální práci,“ zdůraznila Hradilková. „Ústavy neodpovídají současnému standardu života. Jejich provoz a údržba v historických budovách jsou drahé – nejsou etické, efektivní ani ekonomické,“ dodala Hradilková.
S tím, že je lepší samostatný život než pobyt v ústavu, souhlasí i sebeobhájce Václav Červenka, který žije doma s podporou sociálních pracovníků organizace Rytmus – od klienta k občanovi. „O svých věcech si chci rozhodovat sám,“ zdůraznil.
Z atmosféry akce bylo patrné vzájemné propojení a porozumění příchozích, které pojí osobní či profesní zkušenost s péčí o lidi s postižením, pro které chtějí lepší podmínky pro důstojný a spokojený život. Hodinovým programem se nesla potřeba změny nevhodné ústavní péče do individualizovaných komunitních služeb, k čemuž se zavázali také představitelé vlády a parlamentu.
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO) slíbil, že podpora neformálních pečujících a podpora rozvoje komunitních služeb bude i jeho priorita: “Platí jasné heslo: Ano komunitním službám, ne ústavům. Lidé se zdravotním postižením mají právo žít běžný život, ne být zavíráni do izolace. Zavázali jsme se k tomu v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, přesto ji podle zjištění ombudsmana plníme jen zhruba na 38 %. To není přijatelné. Chceme podporovat komunitní bydlení, osobní asistenci a terénní služby a postupně omezovat financování velkých ústavních zařízení. Peníze mají jít tam, kde lidé mohou žít důstojně a mezi ostatními. A do rozhodování musíme zapojovat i samotné lidi se zdravotním postižením. Přestaneme o změnách mluvit a začneme je systematicky realizovat.” uvedl ministr den po akci na svém facebookovém profilu.
Na shromáždění vystoupil také předseda Senátu Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil (ODS). „Tím, jak teď pečujeme o ty nejzranitelnější, jim spíše ubližujeme. Bereme jim svobodu a snažíme se je změnit místo toho, abychom se změnili my. V tom je zásadní rozdíl mezi ústavní a komunitní péčí. Je na nás, aby to pochopili i politici a došli pak i ke konkrétním krokům,” uvedl třetí nejvyšší ústavní činitel.
Podle Petra Poláka, právníka z kanceláře Veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí, změna systému sama o sobě nestačí. Musí se změnit naše uvažování, jinak zůstanou tyto změny prázdné. „Důstojnost se odehrává v každodenních rozhodnutích. Lidská práva nejsou odměnou za přizpůsobení se. Práva lidí s postižením nejsou zvláštní kategorií práv. Jsou to stejná práva, jako máme my všichni,” podotkl Polák.
O silnou osobní výpověď se na shromáždění podělili také rodiče dětí s autismem, intelektovým postižením a náročným chováním.
„Můj syn má atypický autismus s intelektovým postižením a náročným chováním. Má velké potíže s komunikací a dorozumí se s ním jen nejbližší okolí. Když má dobrý den, můžeme do školy jet tramvají, většinou je však nutné jezdit autem. Když nemá klid a prostor, tak se rozruší a často vykazuje náročné chování. Trápí mě, co bude po škole a jak bude vypadat jeho budoucnost. Možná zná všechny vlajky světa, ale ve svých 11 letech se sám neoblékne ani nenají. Postarat se o sebe sám zřejmě nikdy zcela nedokáže. Přeju si pro něj šťastnou a důstojnou budoucnost v komunitním bydlení, kde by mohl fungovat v rámci možností sám za sebe a já mohla zůstat nablízku. Je děsivé, že se stále setkáváme s tím, že děti jako je můj syn často končí v ústavech několik hodin jízdy od své rodiny,“ říká Kristina Slooten, matky syna s autismem a intelektovým postižením.
„Můj syn má autismus s těžkým intelektovým postižením, nemluví. Letos končí základní školu speciální, co bude od září, nevíme. Velmi intenzivně hledáme vhodnou sociální službu, denní stacionář a domov komunitního typu. Všude je ale plno. Nevím, kdo se o mého syna postará a jak, až tady nebudu nebo mi dojdou síly. Přeju si, aby se v budoucnu měly děti, jako je Robin, dobře, mohly žít někde ve své komunitě lidí, kteří je budou znát tak, jako je známe my, rodiče. Ale takových míst je v Česku málo a nebo nemají vůbec kapacitu, “ říká Lucie Mráčková, matka syna s autismem a intelektovým postižením.
Obě se shodly, že kapacity komunitních služeb jsou v Česku dlouhodobě nedostatečné, a rodiče tak často stojí před volbou, kterou by neměl být nucen řešit žádný pečující.
Účastníci shromáždění minutou ticha uctili památku Doroty Šandorové a zhlédli video na velké obrazovce před budovou ministerstva, v němž o svých zkušenostech s odchodem z ústavu promlouvali pan Jarda a paní Františka.
K letošní Noci důstojnosti se připojilo více než 80 organizací v celé České republice. Pietní shromáždění uspořádaly zapojené organizace také v Brně před kanceláří veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí, před krajským úřadem ve Zlíně, také v Sokolově, Domažlicích, Olomouci, Ostravě, Rumburku, Kyjově, Táboře, Chotěboři, Litoměřicích nebo například Rychnově nad Kněžnou. Celkem se jich zúčastnila více než tisícovka lidí.
Podívejte se na fotogalerii z Prahy:
